Pane Astone, dobrý den,

ve druhé polovině „devadesátých“ jsem pracoval na MPSV v oddělení sociálně právní ochrany dětí. V té době jsme na tom byli s internetem ve státní správě tak, že referenti měli pouze intranet a v nabídce vnějšího světa ceskenoviny.cz a Neviditelného psa – ovšem pouze vaše články (dál klikat nešlo) a teprve od ředitele odboru vejš jste mohli na Seznam :o)) Mnohokrát mě při čtení vašich textů napadlo, že napíšu, protože „úvahy člověka, který nevěří prakticky nikomu nic“ mi připadají ve vašem podání více než zajímavé. Vždycky mě to rychle přešlo, protože si dovedu představit, kolik nevyžádaných emailů se k vám dostává a kdo to má číst. Ale předevčírem při čtení „Pusťte děti do rodin“ mě napadlo, že tohle je rukavice, kterou nemohu nezvednout, protože se mě to týká profesně i osobně.

Také patřím mezi ty, kteří systém státem dotovaných a provozovaných dětských domovů nepovažují (v kontextu dnešní doby) za šťastný – což je ještě velmi kulantní formulace. Také občas používám metaforu penězovodu, protože ono to má svůj reálný základ, neboť se v praxi setkávám s lidmi v regionech, kteří bohužel jako důkaz svého politického nebo pedagogického umění operují pojmy jako „zrekonstruovali jsme dětský domov, máme novou střechu, kuchyň jsme zmodernizovali, byli jsme všichni u moře“ a vůbec je nenapadne, že by mohli udělat něco proto, aby měli dětí v ústavní péči prostě míň. Píšu dnes, protože byť s vámi částečně souhlasím, nabízím jiné možné hypotézy, k té vaší „penězovodné“.

Předně musím říct, že vás považuji za novináře (člověka), který přeci jen ví, o čem píše, protože má možnost (předpokládám to) o výše uvedeném mluvit také s lidmi, které má rád a kterým věří a kteří zase mají informace z první ruky  a váš rozhled v této oblasti není omezen na „googleování“. Přesto nevím, jak moc znáte život a dílo prof. Zdeňka Matějčka který byl ve studiu ústavních dětí podobným guru jako je Ondřej Neff oblasti české fantastiky. V jedné se svých esejí z konce kariéry s názvem „Proč se neshodneme“ velmi přesně vystihl situaci, která „vpuštění dětí do rodin“ (i obecně péči o znevýhodněné děti) dlouhodobě, když ne přímo blokuje, tak minimálně výrazně zpomaluje. Jde o to, že „ti, kdo chtějí dělat něco dobrého se méně shodnou, než ti kdo chtějí dělat něco zlého“. (Celou esej naleznete na str. 103 v téhle knížce je to opravdu nádherná plejáda moudrých a nad to často vědecky podložených! postřehů). Tak jako existuje „organizovaný zločin“ bohužel neexistuje „organizovaný dobročin“. Podobně to nazývá Jan Werich ve své pohádce Rozum a Štěstí, která končí ve smyslu: „Zatím co Rozum a Štěstí jsou ze své povahy víceméně dlouhodobě nekompatibilní, Nerozum a Neštěstí jsou nerozluční kumpáni.“

Byť je organizací nebo aktivit typu ODSOUZENI.CZ v ČR mnoho-li, pořád vlastně chybí reálná síla jež by provozně i politicky přijatelný „plán B“ k ústavní péči vytvořila a zrealizovala. Naposledy předevčírem v podvečer na Radiožurnálu opět nabízela představitelka jedné neziskové organizace pomáhající dětem zajímavý a možný systém na odhalování rizikových rodin a zástupce ministerstva jí v přímém přenosu odpověděl, že je to bezvadný nápad, ale vláda právě schválila jiný sofistikovanější systém … a tak je to skoro pořád a život jde dál a voda teče. První alternativní hypotézou k penězovodu je tedy neexistence shody relevantní části naší společnosti „jak vlastně ty dětské domovy vyskladnit – alespoň částečně“.

Druhá hypotéza vychází z principu „setrvačnosti nebo většinového společenského klima“. Řekl bych, že naše společnost má přes všechno, co víme už dlouho, prostě dětské domovy svým způsobem ráda. Jak jinak si např. vysvětlit, že 20 let po revoluci pokračuje ČRo jako „veřejná služba v oblasti rozhlasového vysílání“ v takhle stupidní akci i přesto, že už mnoho nadací a i těch mediálně více úspěšných od zavážení značkového eráru a playstationů do DD upustilo? Nebo a to mi připadá ještě komplikovanější, když i mladé celebrity ve snaze pomoci jdou také už tolikrát prošlapanou cestou. Všichni normálně používají iPhone, ale v charitě jako by nedokázali opustit Nokia 5110. U nás z druhé strany když už pustíme děti do rodin a zpravidla těch náhradních – často se nám to vrátí bohužel (nejen mediálně) v obrazech typu: Případ panem prezidentem oceněných manželů Rosnerových nebo Rok kohouta Terezy Boučkové, což více méně žene vodu na mlýn i samotným ředitelům dětských domovů, z nichž řada skutečně !nepochybuje!, že je těm dětem v domově opravdu lépe. (Rok to trvalo paní např. Daně Kuchtové, když jako tehdy novopečená ředitelka DD Klánovice vyslovila větu, že vypustit děti z dětského domova v 18 letech je strašně brzy, a že by viděla jako ideální ještě tak dva, tři roky, kdyby mohli v domově zůstat … cyničtí z nás tehdy přítomných poznamenali: bodejť a možná by tam mohli vydržet tak do pětatřiceti, a nebo rovnou je pak přesouvat do domovů pro seniory. :o)

Nakonec, protože Neviditelný pes jest politicky velmi zorientovaný, nemohu nevzpomenout povzdech jednoho dnes už v důchodu odpočívajícího ministerského úředníka, který už od Klausových vlád tvrdil: Děti, na rozdíl od seniorů, zdravotně postižených, nezaměstnaných, … nemají volební hlas. Žádná „normální vláda“ tohle téma řešit nebude, protože je to práce, která nemá voličský potenciál. Je to bez efektu práce navíc. Není to pro mne třetí hypotéza, ale něco na tom je, stejně jako na vašem penězovodu.

 HD